1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,